O víkendu svět opustil jeden z velikánů počítačové historie. Intel a rodinná nadace oznámily, že v požehnaném věku 94 let zemřel Gordon Moore – jeden ze dvou inženýrů, kteří v roce 1968 založili Intel, a po dlouhá léta jeden z jeho šéfů a členů správní rady. Byl to právě tento Moore, který formuloval slavný Moorův zákon, jenž se stal symbolem vývoje a popularizace počítačů i z nich vycházejících mobilních zařízení za poslední půlstoletí.
Gordon Earl Moore se narodil v roce 1929 (své 94. narozeniny oslavil letos 3. ledna) a zemřel přirozenou smrtí minulý týden v pátek, 24. března doma na Havajských ostrovech. Podle životopisu byl jeho otec šerif a jeho syn Gordon se začal zajímat o chemii, když dostal k Vánocům v 11 letech dětskou sadu typu mladý chemik. Chemii a částečně fyziku pak studoval na státní univerzitě v San José (tam potkal i budoucí ženu Betty Irene Whitaker), Berkeley a Caltechu, kde získal v roce 1954 titul PhD.
Ač vzděláním chemik, záhy se dostal k tehdy vznikajícímu oboru polovodičů a byl přímým aktérem jeho nejvýznamnějších fází. Jeho historická role tedy zdaleka nebyla jen to, co dokázal v Intelu. Pod vlivem spoluvynálezce tranzistoru Williama Shockleyeho se začal věnovat oboru polovodičů a integrovaným obvodům a jak se v USA říká, zbytek je historie.
Aktér průkopnické éry i zlatého věku integrovaných obvodů
První místo výzkumníka dostal v Johns Hopkins Applied Physics Laboratory. Před založením Intelu pracoval se Shockleym v Shockley Semiconductor Laboratory a pak ve Fairchild Semiconductoru, kam část inženýrů a vědců odešla v roce 1957. V této skupině byl vedle Moora už také Robert Noyce, s kterým pak Gordon Moore odešel z Fairchildu a v roce 1968 založil vlastní firmu NM Electronics, poté přejmenovanou na Intel. Její historii jsme se před pár lety věnovali v tomto článku u příležitosti 50 let od založení:
Tip: Intel slaví 50 let. Pohled do historie, začátků a méně známých i klíčových momentů
Gordon Moore pak zažil v Intelu slavnou kariéru trvající déle než třicet let. Zpočátku zastával roli výkonného viceprezidenta, od roku 1975 prezidenta a od roku 1979 CEO, tedy generálního ředitele. Tím byl do roku 1987, kdy z této nejaktivnější role odstoupil a stal se už „jen“ členem správní rady.
Jako CEO tak Intel řídil v historickém okamžiku, kdy se zrodilo PC, založené na procesoru Intel 8086/8088, a když odcházel, měla firma už 32bitový procesor 386 a připravovala pokročilejší 486. Její největší sláva a triumf přišly sice až potom s Pentiem (1993) a zejména Pentiem Pro (1995), ty ale bezpochyby stavěly na tom, kam se Intel vypracoval v prvních 21 letech své historie. Moore byl radním Intelu do 2006, kdy z vlastního rozhodnutí (od roku 1997 měl funkci radního doživotně) odešel do důchodu zcela.
Podle vzpomínek některých spolupracovníků, které Intel publikoval ve svém nekrologu, byl Moore extrémně metodický a měl vše vždy dobře promyšlené. Současně byl také mírný zcela bez hvězdných manýrů a prakticky nikdy se údajně nezlobil nebo neklel. Do práce údajně i v době, kdy už byl jak se říká „za vodou“, jezdil starším autem a nevadilo mu, když ho v lobby zastavili, aby mu zkontrolovali průkazku, kterou zapomněl sám předložit. Podle dalšího veterána Leslie Vadascze Moore jako šéf firmu vedl hlavně „mocí vědomostí“ místo moci, kterou šéfovi dává jeho pozice samotná.
Život a filantropie
Gordon Moore se s manželkou Betty poznal v roce 1947 na studentské konferenci a vzali se v roce 1950 (prožili spolu 73 let…). Narodili se jim dva synové v letech 1954 a 1959. S manželkou se během svého důchodu věnovali charitativním aktivitám – v roce 2000 založil Gordon and Betty Moore Foundation a vložil do ní pět miliard tehdejších dolarů, do roku 2021 nadace dostala 9,5 miliardy $.
Nadace Moorových přispívala na projekty ochrany životního prostředí Jižní Americe, ale také v okolí kalifornského křemíkového údolí. Moore byl údajně vášnivý rybář a to bylo pro tento jeho zájem o ochranu přírody jednou z inspirací (údajně ale měl zájem také třeba o amatérskou geologii a výlety do přírody). Vedle environmentálních aktivit ale přispíval také na vědecké projekty a kalifornské vysoké školy, kterým také daroval velké částky.
Za tyto aktivity i vědeckou a technologickou kariéru získal velkou řadu amerických národních i oborových ocenění a naopak je podle něj pojmenováno ocenění Gordon E. Moore Medal udělované americkou Elektrochemickou společností, jakož i knihovny a laboratoře na univerzitách v Cambridge, Stanfordu a v Caltechu.
Moorův zákon a Moorova éra
Jméno Gordona Moora ale široká veřejnost nejvíc zná prostřednictvím takzvaného Moorova zákona. Je to výrok, který popisuje či popisoval bouřlivý rozvoj technologie výroby čipů přinášející exponenciální růst výkonu, jenž spustil počítačovou revoluci a od té doby ji živí. O tom, zda už tato zlatá éra skončila, se řadu let vášnivě diskutuje a další pokrok je skutečně čím dál obtížnější. Nakonec asi budeme mluvit o éře Gordona Moora i ve smyslu dočasné platnosti jeho zákona.
Ne, že by se Moore mýlil, jeho výrok není úplně zákon, ale spíše empirické pozorování, které popisuje, co se v technologii děje či dělo, nikoliv co se dít musí a vždy bude. Moore samozřejmě věděl a upozorňoval, že nekonečně to fungovat nebude, jelikož miniaturizace bude narážet na fyzikální limity. Původně také mluvil o tom, že toto pravidlo by mělo platit příštích deset let – do roku 1975. V povědomí je, že tento zákon mluví o neustálém růstu výkonu procesorů, což ale není pravda. Česká Wikipedie nabízí toto znění:
Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod, se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.
Pokud se tedy třeba poukazuje na to, že od určité doby už jednovláknový výkon procesorů nestoupá tak rychle, nebo že jen pomalu rostou dosažené frekvence nových výrobních procesů a čipů, neporušuje to nijak Moorův zákon. Ten mluví jen o hustotě tranzistorů a ceně. Hustota tranzistorů stále roste, a byť se nepřelévá lineárně do růstu taktů, poznáte ji třeba na počtu jader v procesorech nebo tom, jak se utěšeně rozmnožují výpočetní jednotky v GPU. A také na stále se zlepšující energetické efektivitě nových procesů ve smyslu poměru výkonu a spotřeby (což je ale opět něco, co je oddělené od TDP, která výrobci pro své procesory a GPU zvolí).
Kde ale Moorův zákon už asi přestal platit, je část o ceně. Nové výrobní procesy od dejme tomu 14nm a 16nm technologie zdražují a přestává platit, že nové čipy budou automaticky „dvakrát lepší“ za stejnou cenu. Výrobci pokročilých CPU, GPU a mobilních SoC tak budou muset hledat nové kreativní cesty, jak dosáhnout lepších výsledků s co možná nejlepšími výrobními náklady (a cenou pro spotřebitele). Za Moorovy éry mohly Intel, AMD nebo Nvidia spoléhat na to, že příští generace výrobního procesu umožní vyrobit čipy s mnohem více tranzistory a to automaticky umožní vyrobit lepší čipy než nyní.
Je zajímavé, že Moore tento „zákon“ formuloval již v roce 1965. Tedy ještě ve firmě Fairchild a léta předtím, než na jeho naplňování osobně „pracoval“ v Intelu. V té době to tedy zdaleka nebyla evidentní samozřejmost, Moore tuto predikci vyslovil na základě doslova pár let zkušeností, které tehdy za sebou trh s integrovanými obvody měl. A přesto lze říct, že vydržela hodně dlouho, zhruba půl století.
Jan Olšan, redaktor Cnews.cz
⠀
Díky čilé konkurenci ještě nějakou dobu s přimhouřením oka fungovat bude. Je dost smutné, kolik prostoru se nepoměrně věnovalo takovému Jobsovi. O Pentiu Pro přitom ve své době snili všichni.